úterý 20. března 2007

Alfred Uhry

Alfred Uhry se narodil v Atlantě (stát Georgia), kde navštěvoval Brownovu univerzitu a kde také začala jeho mnoholetá spolupráce se skladatelem Robertem Waldmarem. Uhry je totiž dobře znám nejen jako prozaik, ale také jako adaptátor (např. Johna Steinbecka), muzikálový libretista, autor vtipných parodií. Driving Miss Daisy je vlastně první Uhryho nemuzikálovou hrou - a přitom získala jedno z nejvyšších možných ocenění, Pulitzerovu cenu. Dílo bylo úspěšně převedeno na televizní obrazovky a současně zahájilo úspěšnou cestu po mnoha divadlech celého světa. Navíc americký film režiséra Bruceho Beresforda s Jessicou Tandyovou, Morganem Freemanem a Danem Aykroydem, získal v roce 1990 hned čtyři Oskary, prestižní ceny americké filmové akademie - za film roku, ženský herecký výkon, literární zpracování a masky.


Co sám autor ke hře řekl: Existovala skutečná paní Daisy. Byla přítelkyní mé babičky v Atlantě, kdysi ve čtyřicátých letech, když jsem byl dítě. Byla to "panenská dáma", jak jsme jí říkali, a vévodila velké rodině. Žila - co jenom pamatuji - ve strašidelném starém viktoriánském domě. Existoval také Hoke. Byl nějakou dobu barmanem v našem německo - židovském venkovském klubu, a věřím, že si doplňoval svůj příjem barmanstvím na soukromých večírcích v okolí města. A Boolie... dobrá, toho jsem doopravdy neznal, ale byl to bratr přítelkyně mé drahé tety Marjorie, Rosalie. Byli to skuteční lidé, to ano, ale při vytváření tří postav v Driving Miss Daisy jsem použil jen jejich jmen. Chtěl jsem užívat jména, která se přesně hodí k Atlantě, v níž jsem vyrostl. Postavy hry jsou ale stvořeny z kousků a útržků mého dětství.Když jsem psal tuto hru, nikdy jsem si nemyslel, že to dotáhne takhle daleko. Zdá se mi to neuvěřitelné. Když se ptám, jak se to všechno stalo (a já z toho udělal jsem malý kousek) docházím k jediné odpovědi. Napsal jsem něco, o čem jsem věděl, že je to pravda, a lidé ji v tom poznali. Jsem svrchovaně šťastný. Ale byla to ďábelská jízda!


mezi jeho filmy patří:
Bohatí láskou (1993) - scénář
Řidič slečny Daisy (1989) - námět Oscar (1990) - Nejlepší adaptovaný scénář
Mystic Pizza (1988) - scénář




neděle 18. března 2007

Eve Ensler

Po desítkách knih feministických teorií přišla jedna jiná, která rozťala situaci vejpůl. Dalo by se říci, že Eve Enslerová rázně praštila pěstí do stolu, ale to je příliš mužský obraz. Americká autorka spíš odhalila klín a vyslovila nahlas název ženského přirození: místa, o němž říká jeden z jejích stěžejních výroků, že je po celý život zahalené temnotou. Západní svět vykazuje trend opouštět ve veřejné diskusi jakákoli tabu: s Enslerovou se věci o hodný kus posunuly dál. Před vydáním knihy (1997) absolvovala spisovatelka na dvě stě rozhovorů se ženami. Společným jmenovatelem byla vagina a zamlčování, jež s ní souvisí. Nejintimnější problémy, trápení a traumata byly vyneseny na světlo v souboru monologů a povídkových samomluv, které Enslerová psala podle získaných námětů. Střídají se tu tóny plamenně apelující, tragicky rekapitulující, naivní, dojemné. Kapitoly mluví o tom, že nemůžete milovat vaginu, nemilujete-li chlupy. O tom, „co by řekla vaše vagína, kdyby uměla mluvit“, o odstupu až nelásce některých žen ke svému přirození, o ženách, které své pohlaví neumějí pojmenovat jinak než „tam dole“. Enslerová vyvažuje syrovost dokumentárního materiálu vypravěčskou erudicí: zprostředkovává tak více či méně autentické pohledy na první menstruaci, první orgasmus, znásilnění, ženskou obřízku. Mluví se o vůni vaginy, masturbaci, objevování rozkoše. Majitelky vaginy by měly mluvit nejen o nich, ale i přímo s nimi.

VDay Brno 2006 - zde.
Eve Ensler

Eve Ensler se Salmou Hayek na VDAY

Milan Kundera

Překladatel, básník, dramatik, scenárista, esejista, romanopisec. Narodil se 1. dubna 1929 v Brně v rodině muzikologa Ludvíka Kundery (1981 - 1971), je bratrancem básníka Ludvíka Kundery. U otce se učil hře na klavír, u Pavla Haase, bratra herce Huga Haase, a Václava Kaprála hudební kompozici, do pětadvaceti let se věnoval skladbě. Po maturitě (1948) začal studovat literární vědu a estetiku na FF UK, pak přešel na režii a posléze scenáristiku na FAMU, kde po absolutoriu (1952) přednášel světovou literaturu (1964 docent). O místo přišel v roce 1970, zůstal bez zaměstnání, živil se např. překlady pod cizími jmény a psaním horoskopů do Mladého světa, po odchodu do Francie v roce 1975 vyučoval na univerzitách v Rennes a Paříži. V roce 1978 byl zbaven čs. státního občanství, v roce 1981 obdržel občanství francouzské. Žije v Paříži, jeho manželkou je bývalá brněnská televizní hlasatelka Věra Kunderová.
Dílo:
Po básnických začátcích psal filosoficky založené povídky a romány modelující lidské osudy na pozadí krize dějinného vědomí. Ve vrcholné exilové tvorbě zachytil problémy vnitřní a vnější svobody člověka a odpovědnosti.
Člověk zahrada širá, 1953 – básnická sbírka
Poslední máj, 1955 –
poema rozvíjející obraz pokoušení vězněného Julia Fučíka gestapáckým komisařem Böhmem z dobové mytologie
Monology, 1957, přepracováno 1964 – sbírka milostně deziluzívní poezie
Umění románu: Cesta
Vladislava Vančury za velkou epikou, 1960 – marxistická literárněvědná studie
Majitelé klíčů: Hra o 1 dějství se 4 vizemi (premiéra Tylovo divadlo 29. dubna 1962, poprvé tiskem v časopise Divadlo listopad 1961, knižně 1962) – symbolistní drama o konfliktu měšťáctví a pokroku. Odehrává se ve 2. světové válce. Mladý architekt Jiří byl členem protifašistické organizace, prožil vyšetřování na gestapu a po propuštění se přiženil do maloměsta, kde žije v bytě rodičů své mladičké manželky, kteří na ni mají značný vliv. Potkává Věru, svou lásku z odboje, která je pronásledována, a Jiří tak řeší dilema, jestli jí pomoci a vystavit se nebezpečí. Ukryje ji, ale odhalí je domovník, který je chce udat gestapu. Jiří ho zabije a rodinu čeká poprava. Věra může odvést přes hory k partyzánům pouze Jiřího se ženou; jemu se však nepodaří ji odtrhnout od rodičů, před nimiž svůj požadavek nemůže vysvětlit, odchází tedy sám. Ideové vyznění dramatu bylo přijato rozporně.
Teatrologická studie
povídková série Směšné lásky (
středoškolská synopse), souborně (bez povídek označených hvězdičkou) 1970, definitivní verze zkrácená o Já truchlivý bůh na 7 povídek Toronto 1981 a Brno 1991 (ISBN 80-7108-027-6)
Směšné lásky (podtitul tři melancholické anekdoty: Já truchlivý bůh**, Sestřičko mých sestřiček*, Nikdo se nebude smát), 1963
Druhý sešit směšných lásek, 1965 (Zlaté jablko věčné touhy, Zvěstovatel*, Falešný autostop)
Třetí sešit směšných lásek, 1968 (Ať ustoupí staří mrtví mladým mrtvým, Symposion, Eduard a Bůh, Doktor Havel po deseti letech)
Žert, 1965 – román, tragický obraz deziluze hl. hrdiny ze série žertů, kvůli kterým se zaplétá do světa komunistických fanatiků a udavačů; nejprve je jeho nevinný studentský žert brán smrtelně vážně a je za něj pronásledován, touží se pomstít, ale odplata (svedení udavačovy manželky) se mine účinkem, protože je brána s povděkem (i udavač je jí nevěrný), celá situace je největší žert osudu. Zfilmováno.
Život je jinde (napsáno 1969; francouzsky 1973, č.
Sixty-Eight Publishers Toronto 1978) – román o deformaci osobnosti básníka, který se zaprodá komunistickému režimu
Ptákovina, 1969 – divadelní hra
Jakub a jeho pán: Pocta
Denisu Diderotovi (1971, knižně Atlantis 1992 s úvodem autora a doslovem Françoise Ricarda, ISBN 80-7108-032-2) – volná dramatizace románu Jakub fatalista. Recenze s ukázkou
Valčík na rozloučenou (franc. 1976, Toronto 1978, Brno 1997) – román o životě plném intrik a neuvěřitelných náhod
Kniha smíchu a zapomnění, 1978 – román, několik příběhů s tématem mravní devastace českých lidí doma i v cizině
Nesnesitelná lehkost bytí (franc. 1984, č. Toronto 1985; Atlantis, Brno říjen 2006 s autorovou poznámkou a doslovem Květoslava Chvatíka, ISBN 80–7108–281–3) – mnohovýznamový filosofický román se dvěma prolínajícími se dějovými liniemi. Zfilmováno
l'Art du roman (Umění románu), 1986 – eseje
Nesmrtelnost (franc. L'Immortalité 1990, č. Atlantis 1993, doslov Philippe Sollers, ISBN 80-7108-066-7; 2. vyd. 2000, doslov Květoslav Chvatík, s poznámkou autora, ISBN 80-7108-210-4) - román hlásící se k postmodernismu, prolíná se velké množství dějových linií a vystupuje řada historických osobností (Goethe, Hemingway atd.)
La Lenteur (Pomalost), 1993 – román
les Testaments trahis (Zrazené testamenty), 1993 – eseje
L'Identité (
Totožnost), 1997 – krátký román
L'Ignorance (Nevědomost), 2003 – román
Můj
Janáček (Atlantis 2004, 80 s., ISBN 80-7108-256-2) – dva eseje a záznam rozhlasového rozhovoru
Zneuznávané dědictví
Cervantesovo (Atlantis 2005, 48 s., ISBN 80-7108-258-9) – dva eseje z knihy l'Art du roman, kromě titulního i „Jeruzalémský projev: Román a Evropa“
Le Rideau (Opona), 2005 – esej
Kastrující stín svatého Garty (Atlantis 2006, 72 s., ISBN 80–7108–274–0) – eseje zejména o
Kafkovi: titulní a „Překlad jedné věty“ (z Les testaments trahis), Umění věrnosti a Hranice nepravděpodobného už není střežená.
Nechovejte se tu jako doma, příteli (Atlantis 2006, 80 s., ISBN 80–7108–279–1) – dva eseje: „Kdo je to romanopisec“ z Le Rideau a titulní z Les testaments trahis

Milan Kundera namaloval Václav Zeman